Dnes je to třiadvacet let co zemřel Enzo Ferrari. Je čas zavzpomínat na první jízdu...

Každý má svůj první zážitek s Ferrari. Jekot v potemnělém tunelu. První horkokrevné svezení – ať už za volantem nebo na sedadle spolujezdce. Opatlaná okénka na parkovišti před hotelem plným cizinců. První bouračka. Plakát nad postelí, který měl spolužák hned vedle Samanthy Fox já mu je oba strašně záviděl…
Moje první skutečné setkání s Ferrari bylo prapodivné. Bylo mi třiadvacet a měl jsem řídit 348 TB. Jak se na správné Ferrari sluší a patří, bylo červené, mělo kožená žebrovaná sedadla prošitá červenou nití a dodnes nevím, jestli mělo sportovní výfuk, nebo tak řeřavě znělo naprosto přirozeně. A já se strašně bál. Strašně moc. Noc předtím jsem nemohl usnout a to ráno jsem šel snad pětkrát na záchod. Bylo to soukromé auto a německý majitel že pojede se mnou. V té době jsem měl i přes svoje sebevědomí jen prachbídné řidičské zkušenosti a bylo to jen na hodinu, po silničkách nad Brnem kde jsem byl poprvé, on uměl jen německy a já anglicky. Určitě se teď smějete, protože tohle všechno zní jako ta nejděsivější kombinace, ale já se tenkrát nesmál. Naopak.
Jednička nešla řadit vůbec. O meziplynech jsem neměl ani páru, a tak mi každé podřazení zabralo přibliženě půlminutu. Karburátory měly jen dvě polohy – on a off – a řízení bylo tak těžké, že jsem si přivodil zánět zápěstí. V koutku hlavy jsem měl neodbytný pocit, že Swift, se kterým jsem přijel, by byl v zatáčkách rychlejší, ale neodvážil jsem se to vůbec připustit. Řídil jsem opravdu mizerně, pomalu a nevyrovnaně a byl jsem neuvěřitelně frustrovaný. Mělo to být to NEJLEPŠÍ auto na světě a já se bál, že nás někdo dojede, předjede a pak se mi vysměje. Cítil jsem se jako ten největší posera na celém světě, byť jsem tenkrát všem vyprávěl něco jiného. Ano, teď už vím že není normální, aby auto jezdilo z pruhu do pruhu podle toho, jak zrovna vypadá silnice, a že mě mohlo trknout, že s ním jeho majitel jel rychle jen po dálnici, ale já se fakt bál a říkal jsem si, že to přece musí být zázrak a že já jsem loser, který je podělaný až za ušima.
Takže tak. Pak už jen Modena, která mi připravila horkou chvilku mojí vlastní vinou (nikdy nepřidávejte na mokru plyn, když jste ještě úplně nepustili spojku), a 430 – nedostižná, exaktní a sexistická. Skvělé auto, věřte mi. Jako kdybyste Modenu rozebrali do posledního šroubku a složili tak, že už funguje jako celek, ne jako několik samostatných, byť brilantních kusů.
A to je všechno. 599 jsem neřídil, ani 612S, o Enzu nebo FXX nemluvě. Nezbývá než se zadlužit a koupit si nějaké svoje. 348 v slušném stavu se dá koupit za milion a čtvrt. Já mám sice raději Porsche, ale když má dneska ten Enzo výročí...