Zajímavý vzhledem a plný chytrých nápadů

Automobilky se už delší dobu snaží dokázat, že pořízením MPV život nekončí a nemusí se z vás stát nudný tatík jezdící nudným autem. Někteří na to jdou přes sportovního ducha, jiní zkoušejí cestu originálního a výstředního designu, který má z přepravníku na rodinu s dětmi udělat „lajfstajlovou“ záležitost, která je vlastně hrozně in. A Opel se v případě Merivy patrně rozhodl obě cesty namíchat.
Zachována zůstala snaha o dravý vzhled, společná s ostatními opely, ale přibylo mnohem více výstřednosti, byť prakticky motivované. Podivný zlom v linii oken sice na první pohled působí poněkud nepřirozeně, ale ve skutečnosti jde o geniální řešení, jak při dnes tak populárním klínovitém profilu karoserie zařídit, aby menší děti na zadních sedadlech viděly také něco jiného než koruny stromů. A potom tu jsou dveře samotné – konkrétně ty zadní, které se otevírají v opačném směru, než bývá zvykem. Anglický termín „suicide doors“ (sebevražedné dveře, na základě jejich sklonu rozlétnout se při sebemenším otevření za jízdy dokořán) sice u rodinného auta nezní zrovna lákavě, ale automobilka nás ujišťuje, že udělala všechno pro to, aby za jízdy zůstaly dveře i vaše ratolesti na svých místech. V každém případě je toto uspořádání praktické, i když na zadní sedadla odkládáte jen bundy a tašky. K testování na dětech sice nedošlo, ale dokážu si představit, že instalace malých řvoucích tvorů do sedaček je takto mnohem snazší.
Pokud patříte mezi potenciální zájemce o Merivu, asi vás nadchnou také v několika směrech posuvné, sklopné a jinak hýbací zadní sedačky, chytrá středová konzola (i když o její dlouhé výdrži tváří v tvář malým výtržníkům bych pochyboval) nebo výsuvný držák na kola v zadním nárazníku. Dá se totiž předpokládat, že jste malé MPV od Opelu zvolili proto, že se za řídítky bicyklu bavíte lépe než za volantem automobilu.
I ve své nejrychlejší formě s dieselem 1.7 CDTI vám totiž Meriva žádnou zvláštní radost z jízdy nenabídne. Motor je svým rodným devadesátým letům věrný nejen zvukovým projevem, ale i výrazným turboefektem a radost udělá spíše vaší peněžence, která jistě ocení, že se při troše snahy spokojí s pěti litry na 100 km. Známkou snahy o sportovnost by mohlo být řízení s elektrohydraulickým posilovačem, ale ve výsledku se nedočkáte žádného citu a jeho tuhost je spíše na obtíž. A nakonec přijde nikoli to nejlepší, ale podvozek. Řidičsky přitažlivé jízdní vlastnosti bychom snad ani nečekali, ale měkké odpružení je v tomto případě protivné nejen v zatáčkách, kde se Meriva naklání jako menší loďka, ale i při pomalém pohybu po zvlněných cestách – pokud vaše děti nerady jezdí na lochnesce nebo mají slabé žaludky, pak nedoporučujeme. Pokud ale potřebujete ne auto pro řidiče, ale dopravní prostředek pro rodinu, rozhodně vám tuto volbu rozmlouvat nebudeme.