Přehnané ambice

Dvě stě sedmdesát pět tisíc. Přesně tolik stojí silnější Spark v nejvyšší výbavě. Takže si troufl dalece předhonit nejen své potenciální konkurenty, ale i auta o kategorii výš, jmenovitě třeba Hyundai i30. Sebejistota tedy Sparku nechybí. Co tento vůz ještě nepostrádá, je schopnost upoutat pozornost. Může to vypadat až komicky, například chromovaná koncovka výfuku, protažené světlomety a „sportovně“ tvarované nárazníky, ale každé zboží má svého kupce a první dojem prodává, že?
Motor, v tomto případě dvanácti-stovka o výkonu 82 koní, by vás při zkušební jízdě po městě s prodejcem vedle sebe také mohl příjemně překvapit. Spark totiž váží lehce pod tunu, takže zhruba do osmdesátikilometrové rychlosti se projevuje dynamicky a živě. Jde hezky za plynem. Pak ale živé reakce výrazně klesají. Vydávat se příliš často za ceduli označující konec města není radno. Spark hučí, sípe a zjistíte, že střídmý přístup k palivu mu pro tyto příležitosti zapomněli vštípit do hlavy. Už zmíněnou dynamiku ale oceníte sjezdem z dálnice na okresku, kde si je Spark zase jistější v kramflecích. Na čtrnáctkách se dobře drží asfaltu, gumy v zatáčce jen jemně pískají a podvozek se řadí mezi jeho lepší stránky.
Kdyby alespoň kabina odpovídala té ambiciózní cenovce, dalo by se přimhouřit kritické oko. Jenže ten podivný displej za volantem, kde informace tančí jako ekvalizéry na hi-fi věži z počátku devadesátých let, a levné plasty lakované v barvě karoserie, by si v Chevroletu přece jen mohli odpustit. Navíc, ani v nejvyšší výbavě vám Spark neprozradí hodnotu spotřeby paliva. Při jednoduchém výpočtu se prokázalo, že si řekne o lehce přes sedm litrů benzínu na stovku kilometrů, jen s řidičem, bez nákladu a pasažérů.
Že by hezčí kabina Sparku pomoh­la, je bez debat. Podle mě by mu ale úplně nejvíce prospělo, kdyby se rozpomenul na doby, kdy zákazníky lákal rozumnou cenou.